Byly tři hodiny odpoledne

a Kollberg stál na chodníku v Södertálje před obchodem s auty. Vyřídil toho za dnešek hodně.
Mimo jiné si ověřil, že ti tři svědkové, kteří před šestnácti a půl rokem u Stadshagenu viděli auto, je museli vidět zepředu, případně šikmo zepředu. Kromě toho si zopakoval leccos z techniky fotografování a ve vnitřní kapse saka měl tmavou, lehce retušovanou reklamní fotografii automobilu morris minor z roku
1950. Z těch tří svědků dva zemřeli, a sice strážník a mechanik.
Zato ten nejspolehlivější z nich, dílovedoucí a na slovo vzatý znalec aut, se nadále těšil dobrému zdraví. Pracoval právě tady v Södertálje. Už ne jako dílovedoucí, neboť za ta léta povýšil.
Seděl ve vlastní kanceláři se skleněnými stěnami a právě telefonoval. Když hovor dokončil, Kollberg vešel. Bez zaklepání a aniž ukázal legitimaci nebo se představil. Prostě mu položil fotografii na stůl a zeptal se:"Co je to za auto?"
"Renault CV-4. Starej pekáč."
"Určitě?"
"To bych prosil. Já se jen tak nespletu."
"Krk za to?"
Staroch se na fotografii rychle podíval znovu.
"Jo," řekl."Je to CV-4. Jeden z prvních modelů."
"Mockrát děkuju," řekl Kollberg a natáhl po fotografii ruku.
Staroch se na něho udiveně podíval a řekl:
"Moment. Není to nějaká bouda?"
Znova si obrázek pečlivě prohlédl. Po dobrých patnácti vteřinách řekl pomalu:
"Ne, tohle není renault. To je morris. Morris minor z roku padesát nebo jedenapadesát. To je nějaká divná fotografie."
"Je divná," přisvědčil Kollberg."Je trochu retušovaná a upravená, aby to vypadalo, jako by snímek pořídili za špatných světelných podmínek a v dešti. Tak jak to bývá třeba za letních nocí."
Staroch se na něho zahleděl."Poslyšte, kdo vlastně jste?""Policie," odpověděl Kollberg.
"Že mi to nedošlo hned. Na podzim tu byl taky jeden policajt a..."